Žena v knihách

Mnoho povyku pro nic

Elena má kamarádku Lilu. Lila je moc chytrá. Elena se jí chce vyrovnat. Má ji ráda, možná ji miluje a taky jí závidí. Když je Lila nejlepší ve škole, Elena se taky moc snaží. Když Lila se školou skončí, pochybuje najednou i Elena o smyslu všeho toho biflování. Lila se bude vdávat. Neměla by to udělat i Elena? Do toho parta, rodiče, hierarchie rodin jedné neapolské čtvrti podle bohatství, střípky osudů ostatních...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Zítra bude pozdě...

Cvak, a všude tma. Celá Evropa je bez proudu. Nefunguje světlo, teplo, internet, čerpací stanice... Co uděláte? A co udělají všichni ostatní? To je to, co by mě zajímalo...

Takhle: v takovém případě budou mít dost výhodu nadšenci, kteří se na krizové situace připravují už léta: dělají si z baráku pevnost, budují tajný kryt, střádají zásoby a testují si kamarády, se kterými by se v takovém případě dalo počítat, ideálně doktora, mechanika, švadlenu... Takhle daleko to ovšem v Blackoutu nedojde...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

V močále i v životě se dějí divné věci...

Autorka si na volbě svého pseudonymu zřejmě slušně mákla, tvrdí totiž: "Bude-li někdy další delší text, nejspíš bude opět takový. Správná kniha musí být jako facka. Musí zabolet. Postavy, čtenáře i autora. Jaký by to jinak mělo smysl?" No, nevím, třeba... příjemný zážitek? Hned mě napadá Macocha - rozhodně facka, kterou bych si zrovna ráda byla odpustila. Co dalšího ve mně zanechalo dojem, a přitom to nebylo úplně hnusné? Jak voní tymián, Ještě jsem to já, Hana? No možná záleží, co se rozumí tou fackou...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Jsou lidi nemluvní, nesympatičtí, divní. Taky mohli být mrtví.

Devítiletá Mira chce přes výslovný zákaz vyzkoušet skákání z kry na kru, spadne do vody, a to jí v konečném důsledku překvapivě zachrání život. Její rodinou a zároveň jedinou příbuznou odteď bude podivná nemluvná teta Hana, v létě v zimě navlečená do černého svetru s chlebovými kůrkami po kapsách. Peklo, ale pořád lepší než dětský domov...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1