Žena v knihách

...kde udělali soudruzi chybu?

Nedá se nic dělat, každý den není posvícení. Na Zaklínače jsem se fakt těšila, měla jsem přesně náladu na něco napínavého a děsivého a byla jsem zvědavá, co "děsivějšího než mučení, trýznění a smrt" vlastně chudáky postavy v knize potká...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Vina, trest a odpuštění

Proč číst knihu, která se odehrává v Afgánistánu? V zemi kulturně tak vzdálené, zmítané nepokoji, ve kterých nemáte šanci se vyznat, protože se tam situace mění ze dne na den? No... doporučili mi ji, že jako pecka.

Po prvních asi sto stranách jsem toho chtěla nechat. Hlavní "hrdina" je vyčuraný malý podrazák, co si zlomyslně dělá legraci ze slabších a přátelství neváhá zneužít pro svůj osobní prospěch. Pak má výčitky, kterých se rozhodne zbavit způsobem ještě podlejším. Co je to sakra za kluka? Proč mám ztrácet čas čtením o někom takovém? No, vydržela jsem, a dobře jsem udělala. A z Amíra se nakonec vyklubal sympaťák, kterému jste přáli, aby si svoje viny konečně odpustil.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Správná věc... Podle rozumu, nebo podle srdce?

Úžasný obal. Hvězdné nebe nade mnou... a mravní zákon ve mně.

Taky budu mít tu knihu spojenou s vánoční Vídní. Stylovější by bylo číst ji například v Perthu nebo někde na majáku samozřejmě, ale to až napodruhé.

Četla jsem do tří do rána. Věděla jsem, že mám brzy vstávat, jít na snídani do úžasné restaurace s vyhlídkou na celou Vídeň a pak stihnout Design Supermarket a vánoční trhy u radnice a možná i výstavu Warhol/Basquiat... ale nešlo to, prostě jsem musela číst. Krásný příběh: sympaťák se šrámy na duši z války potká krásnou holku, která je ochotná odejít s ním do samoty majáku.  Jsou zamilovaní, žijou jeden pro druhého, a potom přijde neštěstí...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Anděl, netopýr a parta oživlých mrtvol

Nutí nás někdo dočítat knihy, co nás nebaví nebo nám jdou na nervy? Vlastně jo: neodbytná představa, že už na příští stránce se to rozjede, že přijdeme o něco zásadního, když číst přestaneme. Je to stejný jako s nudným večírkem: všecko ok, povídáte si, potkáváte známé, ale něco je špatně - vlastně jste se ještě pořádně nezasmáli. A tak čekáte na ten jedinečný okamžik, kdy se pár replik sejde tak, že pak už brečíte smíchy a stejně se nemůžete přestat smát. Jenže pořád si povídáte a už se vám chce spát, ale říkáte si: ještě chvilku... A tak vydržíte do tří, víte, že ráno budete hrozně unavení a pak si říkáte: sakra, měla jsem jít spát dávno, o nic bych nepřišla. To příště...!

Já to mám takhle i s knihama. Chci říct - nečtu všecko, co mi přijde pod ruku. Vždycky je to na doporučení, z diskuze na netu nebo se ke mně ta knížka nějak dostane, takže pak mám asi pocit viny, že jsem v tom blábolu neobjevila ten vybroušený diamant, kterého si na něm cení ostatní, a tak čtu pořád dál...

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1