Žena v knihách

Stane se i v lepších rodinách...

Tři ženy, tři generace, tři navzájem propletené osudy v jedné rodině. Někdo se zamiluje navzdory své rodině a uteče, někdo umře, někoho zavřou... Autorka píše s nadhledem a jemnou ironií tak, jak život jde; všechny tyhle věci se stávají a každý druhý takové případy ve své rodině najde. Každá hrdinka je jiná, mnohdy k sobě nedokážou najít cestu, ale děj plyne tak samozřejmě jako pečení chleba, a přitom naprosto neuvěřitelně - úplně vidíte, jak se babička zamlada zbláznila do souseda a utekla s ním bez koruny v kapse a bez požehnání rodičů do pohraničí a jak za tu mladickou vzpouru a rodičovskou pýchu pak všichni zaplatili tím, že už se nikdy neviděli...

Strejda Karel se v poválečné euforii upnul k idejím komunismu, a za pár let po trpkých zkušenostech se z něj stal zapřisáhlý antikomunista. Anežka o sobě odjakživa pochybuje a její řešení osudové situace skončí tragédií... OK, tady jsem její myšlenkové pochody úplně nepochopila, a taky závěr knihy mě mírně řečeno překvapil: kronika jedné rodiny, jak se mohla odehrát v podstatě komukoli, a na konci tohle?? Ale asi právě takhle to autorka zamýšlela: že nakonec vždycky zbývá naděje, že viny budou kajícníkům odpuštěny. Na přebalu knihy se mluví o Petře Hůlové - a já bych si tipla, že Mornštajnová sama není z takového srovnávání zrovna odvázaná... Její další knihu si ráda přečtu.

PS: A je fakt vtipná, uvidíte v ukázce :)

 

Ukázka:

To, že se mi narodil syn, mě překvapilo. "Nespletli jste se?" zeptala jsem se, ale doktor se jen otočil a uraženě odsekl: "Kluka snad ještě poznám, ne?"

S jistotou jsem čekala holčičku. Prvorozené děti v naší rodině byly dcery a všechny osvědčené metody a předpovědi jako prstýnek zavěšený na niti a hádání podle tvaru břicha potvrzovaly, že se mi narodí holčička. Pro děvčátko jsem měla vybrané jméno, připravenou výbavičku i peřinky. Na děvčátko jsem se těšila.

Porodní bolesti se dostavily o dva týdny dřív a dítě přišlo na svět ve stejné nemocnici jako já. Tentokrát maminka s tatínkem nemuseli stát pod okny porodnice, hodná sestřička jim vnuka donesla ukázat mezi dveře oddělení. Přešlapovali v mezipatře na podlaze pokryté světlezeleným linoleem mezi bílými stěnami vyzdobenými jedinou zarámovanou fotografií decentně kojící matky a nesměle nakukovali do peřinky.

"Už víš, jak se bude jmenovat?" zeptala se Alžběta , ale mně se nechtělo vůbec přemýšlet. Byla jsem celá rozbolavělá a přála jsem si jen spát.

"Co kdybys ho pojmenovala Antonín - po tvém dědovi?"

Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale sestřička, která držela malého na rukou, na nás překvapeně vykulila oči: "Ale paní Pechová, vždyť malý už jméno má! Jmenuje se přece Radomír, po panu doktorovi."

Až v tu chvíli jsem si vzpomněla, že po příjezdu do nemocnice jsem musela vyplnit přijímací papíry. Během minuty jsem se změnila z plnoprávného člověka v pacientku. Seděla jsem v erární košili na židli, snažila se nevnímat bolesti a porodní sestra mě trápila tisícem otázek: Jméno matky za svobodna, jméno matky nyní, jméno otce, jméno pro holčičku, jméno pro chlapečka... Bála jsem se, že porodím v předpokoji a všechny myšlenky utíkaly před křečovitou bolestí v podbřišku a bedrech.

"Jméno pro chlapce? Tak, maminko, musíme to vyplnit, spolupracujte přece!"

"Já nevím."

Sestra si otráveně povzdechla a obrátila oči v sloup: "Něco tam napsat musím."

"Nevím."

"Tak co třeba Radomír, tady po panu doktorovi?"

Bylo mi to jedno.

"Tak tedy Radomír. Tady mi to podepište."

Podepsala jsem a po dalších sedmi hodinách přivedla na svět pohrobka.

Ignác jen zavrtěl hlavou a pohladil malého po sepnuté pěstičce. "Doufejme, že nebude ráčkovat."

 

Za knihu děkuji e-shopu Knihy ABZ

Koupit ji můžete zde: http://knihy.abz.cz/prodej/slepa-mapa

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit