Žena v knihách

Bylo nebylo, dávno tomu...

...žil byl člověk, který se jmenoval Gabriel. Už jako malý chlapec zjistil, že má dar: umí mluvit s koňmi. Až vyrostl, potkal velkou lásku z jiného světa, a musel se rozhodnout, jestli pro ni opustí ten svůj... Gabrielův příběh se odehrává na začátku minulého století, kdy se část jeho rozvětvené rodiny vydává od velké řeky se zelenými vodami do neznámých dálek za lepším živobytím. Nikdo neví, co je tam čeká, ale Gabriel je z rodu, který hodně dá na sny a znamení a taky věří, že svému osudu nikdo neunikne.

Na své pouti se jeho lidé setkávají s pohrdáním a ústrky, ale Gabriel taky potká pár lidí, kteří mu zůstanou v životě až do smrti. Čeká ho několik životních rozhodnutí, ale vždycky je udělá až ve chvíli, kdy si je jistý, a pak už se nevrací zpět, protože osud je člověku dán a všechno je, jak má být. A Gabriel ví, že i jeho konec je neodvratný a že se mu nedá utéct a že v životě dělal to nejlepší, co mohl a že je to tak v pořádku.

Zpočátku jsem měla trošku problém s postojem "odváděli jsme koně z cizích ohrad... kradli slepice... no jo, žít se musí...", ale pak se Gabriel živí poctivě a na zvyky svých lidí jen občas doplácí.

Člověk Gabriel je prvotina Kateřiny Dubské, která přesto působí jako velmi plodná žena, více o ní se dozvíte na www.katerinadubska.cz. Až pohádkové jsou některé rysy příběhu, který vás pohltí a bude unášet stejně jako zelené vody velké řeky, kde to všechno začalo, a možná budete mít během čtení stejně jako já pocit, že tehdy byl život přirozenější and more simple... A možná vám bude smutno, až ho dočtete. Těším se na pokračování - má se jmenovat Gabrielovy dcery.

Ukázka:

My lidé své roky nepočítáme, je nám jedno to ubíhání let lidského života, které určuje, jestli je člověk mladý, či starý a má ještě žít, nebo už zemřít. Čas lidského života vyměřujeme silou paží, pevností kůže a šedinami ve vlasech. Víme, že až se jednoho dne zachce Bohu, povolá nás k sobě a bude mu úplně jedno, jestli k němu přiběhneme, nebo se přibelháme. Vezme nás k sobě, protože se náš život naplnil. Někdo ho naplní rychleji a někdo je mladý i s hůlkou a bílou hlavou, jak říkávala moje matka. Podle vídeňského času jsem byl mladíček, mohlo mi být tak sedmnáct let, ale podle našeho bylo už téměř pozdě na to, abych se poohlédl po ženě. Ještě na břehu řeky strýc a má matka občas probírali u ohně, koho ze širokého příbuzenstva bych si měl vlastně vybrat, a říkali, že budu vítaným ženichem, spousta mých strýců a tet by mi ráda dala svou dceru, ale mne to nezajímalo. Kdyby nebylo naší cesty proti proudu řeky, toho roku po předlouhé zimě by mne konečně oženili a ani by se mne neptali. Protože mým vrstevníkům už míza stoupala do hlavy a lačné pohledy, které klouzávaly po postavách našich dívek, upozorňovaly jejich rodiče, že je třeba jim rychle najít ženu, nebo se jim jejich oheň rychle vymkne z rukou. V našem rodě jsou pravidla přísná, dívky cudné a mohou pohlédnout okem ženy jen na chlapce, kterého jim rodina vybere. Nevím, jak to naše matky a otcové dělali, že vybírali takové dvojice, které se k sobě hodily povahou a měly se rády už před domluvenou svatbou. Asi je vybírali podle srdce, i pomocí snů a karet. Málokdy se stávalo, že se dvojice neshodla, a to pak musel zakročit strýc, který jim přikázal, aby své sváry utišili, protože nás z nich bolela hlava a žaludek. Ale moje matka říkávala, že k některým lidem se prostě nehodí nikdo, protože svatí jsou dávno v nebi.

 

Za knihu děkuji e-shopu Knihy ABZ

Koupit ji můžete zde: http://knihy.abz.cz/prodej/clovek-gabriel

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit