Podvedli mě!

Tak já vám teda něco řeknu: podvedli mě! Dočetla jsem to, a říkám si: wtf?? Něco jsem musela přehlídnout, něco mi nedocvaklo (což se teda při čtení kolem druhé ráno klidně může stát ;) Opravdu jsem listovala pár stránek zpátky, abych našla to, co tam někde přece musí být! Celou bezmála pětisetstránkovou knihu o vyšetřování čerstvé vraždy prostupuje motiv 20 let starého nevyřešeného případu. A na konci? Nic! Byl mi předhozen pachatel “novinky” – a ani ten mě moc nenadchl, ale nechci spoilerovat. Zkrátka celé to vymýšlení a zinscenování, způsob provedení a manipulace mi úplně nesedí k pachateli a jeho věku, no ale to je jen taková moje osobní nespokojenost. Ale naprosto žádný pokrok ve starém případu – který zejména je zdrojem děsu a hrůzy v tomto thrilleru – to je od autorky řádná podpásovka. A přitom to začalo tak dobře...

Hned během pár prvních vět se ocitáte tam, kde vás chce autorka mít – uprostřed parného léta, kdy cítíte vůni sluncem vysušené trávy a máte žízeň, která se dá uhasit jen zteplalou červenou limonádou dřív, než ji objeví mravenci... Tak přesnou představu ve vás autorka vyvolá mnohokrát jen pár větami nebo slovy, že si říkáte: to není thriller, ale báseň: 

,,...všechno ostatní by do sebe zapadlo s tichou precizností sněhových vloček...” nebo ,,Ustaly i vzpomínky a ony bizarní průvodní jevy; rázem a definitivně, jako když praskne žárovka.” 

Hlavní hrdina – i když hrdina asi není to pravé slovo – Rob Ryan se svou parťačkou Cassií vyšetřují vraždu dvanáctilé dívky, která se odehrála v místech, kde se před dvaceti lety ztratily dvě stejně staré děti. Jediným svědkem byl tehdy právě taky dvanáctiletý Rob Ryan. Našli ho v šoku, zakrváceného a s výpadkem paměti, který se nikdy nepodařilo odstranit. Dnes je jednou z vyšetřovacích verzí, že oba případy spolu souvisejí. Robovi se vybavují detaily z toho léta, a čtenář bez dechu sleduje vyšetřování, na jehož konci doufá v propojení obou případů, věří, že se dozví, kam to tehdy jeho dva kamarádi zmizeli. To nepřeberné množství detailů, krev na ponožkách a botách, prosakující zevnitř ven a obráceně, nakonec nikam nevede, nezřetězí se v souvislou řadu odhalení, která by vyústila v logické vysvětlení, co se tehdy stalo. Tolik zbraní, a nakonec žádný výstřel, co by tomu asi řekl Anton Pavlovič?? Z původního nevyřešeného případu se tak stává jen Robova noční můra, která ovlivní jeho psychiku natolik, že postupně už si není jistý, co je skutečnost, a co jeho představa. A jeho osobnosti pak odpovídá i fakt, že v závěru si uvědomí, jakou chybu udělal, a chce ji napravit, ale už je pozdě.

Zkrátka: jak se poslední nepřečtené stránky ztenčovaly a mně docházelo, že rozluštění staré záhady na nich nenajdu, říkala jsem si: sakra, že bych to četla tak dlouho do noci, že bych to přehlídla? Bylo tam něco nevyřčeného, nedopovězeného, nad čím jsem měla zbystřit a sama dosadit kamínky do mozaiky? Ne, ani jeden kamínek tam nebyl, což je podle mě velká slabina jinak skvělého čtení. Protože vymyslet si tajemný děsivý příběh s dětmi ztracenými beze stopy - jen se spoustou krve - umí každý, když ho pak nemusí přesvědčivě vysvětlit. Na druhou stranu spousta kriminálních případů v reálu asi končí přesně takhle – bez viníka a bez jednoduché odpovědi. A která kniha vám nabídne dechberoucí thriller a báseň v jednom? Těším se na volné pokračování. A jak se mi líbila Podoba, o tom zase příště :)

Ukázka:

Neměli internet, což vylučovalo onu hluboce deprimující možnost, že by se mohlo jednat o nějakého potřeštěnce z chatu někde z druhého konce světa. Neměli v domě ani poplašné zařízení, ale pochybuju, že by to hrálo nějakou roli – Katy neunesl ve spánku žádný vetřelec. Našli jsme ji pečlivě ustrojenou – ano, vždycky se snažila barevně ladit oblečení, potvrdila nám Margaret; odkoukala to od své učitelky baletu, kterou zbožňovala. Zhasla světlo, čekala, až rodiče usnou, a potom, někdy v noci či brzo ráno, vstala, oblékla se a někam odešla. Klíč od domu měla v kapse – měla v úmyslu se vrátit. 

   [...]

Bílé pyžamo, ve kterém Katy v pondělí spala, leželo zmuchlané u ní na posteli. Sbalili jsme ho do igelitového pytle, jen pro jistotu, spolu s povlečením a jejím mobilním telefonem, který měla vypnutý na nočním stolku. Deníček si nevedla - ,,Nedávno si začala jeden psát, ale po pár měsících ji to přestalo bavit a ,ztratila' ho,” řekla Rosalind, patřičně zdůraznila slovo “ztratila” a nepatrně, smutně a zasvěceně se na mě usmála, ,,a žádný další si už nezakládala” - , ale vzali jsme si její školní sešity, jeden starý sešit s domácími úkoly, všechno, v čem bychom mohli najít jakoukoli stopu. Každá z dívek měla maličký stolek z dýhované dřevotřísky a na tom Katyině ležela malá plechová krabička se změtí gumiček do vlasů; náhle mi zlehka přeběhl mráz po zádech – rozeznal jsem mezi nimi dvě hedvábné chrpy. 

Za knihu děkuji e-shopu 

Koupit ji můžete zde: https://knihy.abz.cz/prodej/v-lesich