Žena v knihách

Malý rošťák a jeho velký svět

Hrst klišé k této knize: půvabná, člověčenství, pohladí, atmosféra na vás dýchne.

Nemůžu to říct jinak: Francie před sto lety, dva malí kluci, táta, máma a malá ségra, normální rodina, kde tatínek se snaží být svým dětem vzorem a maminka ví, že tátové jsou taky jenom velcí kluci a že kus voňavé buchty v pravý čas udělá hotové zázraky. Malý rošťák má svůj velký svět, ale i svět dospělých nahlíží dětskýma očima a půvabně tak odkrývá čtenáři souvislosti, které jemu samotnému nedocházejí. Malé věci se tak stávají hrdinstvím a velké činy jsou zase samozřejmostí. Jednotlivé příhody tak skládají dohromady mozaiku slabostí, strachů a snah dětí i dospělých, které tak dobře rozumíme, protože nějakou takovou jsme sami zažili.

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Nejhorší jsou trpaslíci...

 

   Jo, ten slavný Simon Mawer, co nakrknul slavnou rodinu z vily Tugendhat, protože do jejich příběhu obsadil prostitutku a z rodinné přítelkyně udělal lesbu. No, matně si vybavuju, že to mi taky přišlo zbytečné, ale četlo se to krásně a s odstupem času zůstal i krásný dojem. No ale dnes jsme tu kvůli trpaslíkovi. 

   Trpaslík je hlavní hrdina. Trpaslictví je jeho hlavní celoživotní téma, jeho osobní křivda, jeho určující vlastnost. Vztahy, lidi okolo a zejména sám sebe nahlíží tímto prizmatem, nic neexistuje samo o sobě, jen ve vztahu k jeho poruše, dokonce i jeho práce: trpaslík je uznávaný vědec – genetik, působí tedy v oboru, který založil jeho pra-pra-prastrýc Gregor Mendel, jehož osudy se proplétají s hlavní dějovou linií. Trpaslík se snaží odhalit chybu v DNA, která způsobuje achondroplázii – slovo, které se v textu vyskytuje tak často, že probuďte mě o půlnoci, jak se jmenuju, a já řeknu achondroplázie!

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Božena hledá lásku

  Oukej, kdo by dneska četl tuhle paní? Babička, Divá Bára, Karla, Pohádky – tohle nejspíš napadne každého, když si vzpomene na “Božku”. Takhle ji nazvala asi pětadvacetiletá obtloustlá knihovnice, když mi titul podávala. Co je sakra tohle za trubku?! Neměli by v knihovnách pracovat vzdělaní a kultivovaní lidi, co vedou knihy v lásce a úctě, autory tím tuplem?? Asi budu chodit radši do knihovny vedle, tímto zdravím milou a ochotnou asi pětadvacetiletou knihovnici, kterou ovšem nemůžu jmenovat ;) 

   Takže kniha: asi by mě taky nenapadlo sáhnout zrovna po téhle, ale narazila jsem na ni v jedné kulturní revui a řekla si: zjistím, co byla tahle paní zač (zřejmě je to u autobiografií a dokumentární literatury vůbec moje častá motivace ;) Jedná se o výbor dopisů z let 1851-1861, a to výbor “obousměrný”, tedy od spisovatelky známým, přátelům, rodině, a naopak, a k tomu několik hlášení policejních či konfidentských. Řeší se tam všechno - “velké” věci i každodenní maličkosti: literatura, finanční nouze, zdravotní potíže, nákupy, osudy společných známých a samozřejmě i intimní vztahy spisovatelky, o které je známo, že štastným své manželství zrovna nenazývala.

4.5 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1

Život není černý, nebo bílý – je totiž černobílý

  TAKOVÉ knihy mám ráda! Vtáhnou vás do děje hned první stránkou, stačí pár vět, a jste tam. I když úplně nevim, jestli je zrovna americký Jih padesátých let místo, kam by se člověk hrnul...

   Aibileen je hospodyně. Černá hospodyně, co se stará o bílou rodinu. Nereptá, dělá prostě to, co se jí řekne. Myslí si svoje, ale to nemusí nikdo vědět. Dodržuje pravidla: chodí včas, dělá svou práci, neodmlouvá, používá jen svůj odděleně uchovávaný talíř a příbor a taky oddělený záchod. Na prima místě, venku, hned vedle garáže. Ten vymyslela kamarádka její bílé paničky – a Aibileen za to musela hezky poděkovat. Ví, že nesmí do knihovny pro bílé, do obchodu pro bílé a že děti ve škole si můžou půjčovat učebnice jen v rámci své rasy. Pokud měl knihu černoch, bílé dítě už ji nedostane. Možná ani nechce, protože i z těch opečovávaných batolat, co milujou své černé chůvy, vyrůstají děti a dospělí, kteří ví, “co se sluší a patří”.

4 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1