Žena v knihách

Správná věc... Podle rozumu, nebo podle srdce?

Úžasný obal. Hvězdné nebe nade mnou... a mravní zákon ve mně.

Taky budu mít tu knihu spojenou s vánoční Vídní. Stylovější by bylo číst ji například v Perthu nebo někde na majáku samozřejmě, ale to až napodruhé.

Četla jsem do tří do rána. Věděla jsem, že mám brzy vstávat, jít na snídani do úžasné restaurace s vyhlídkou na celou Vídeň a pak stihnout Design Supermarket a vánoční trhy u radnice a možná i výstavu Warhol/Basquiat... ale nešlo to, prostě jsem musela číst. Krásný příběh: sympaťák se šrámy na duši z války potká krásnou holku, která je ochotná odejít s ním do samoty majáku.  Jsou zamilovaní, žijou jeden pro druhého, a potom přijde neštěstí...

...pak podruhé a potřetí... A potom jedno zásadní rozhodnutí, učiněné z velké lásky, pro lásku a pro dobro. Rodina je kompletní, všichni tři šťastní, dokud se po dvou letech neukáže, že to byla chyba. Jenže teď už to zřejmě nejde napravit, Izabela umí své výčitky uchlácholit, ale Tom se trápí a chce chybu alespoň částečně napravit, což má fatální následky a rodinu to rozbije.

Rozuměla jsem oběma: je tak svůdné dát domov a lásku a uchránit dítě před možným neštěstím. A je prosté a jednoduché chtít se zachovat správně, podle pravidel, protože když se dodržují pravidla, děje se správně všechno a nic špatného se nemůže stát. A pak - po dvou letech? Co je správné po dvou letech? Vrátit dítě matce? Riskovat trest a zničit rodinu svoji? Ale jak je možné to neudělat a vědět každý den, jak se biologická matka trápí?

Tom udělá, co musí, a následky ponesou všichni. Na konci ale čeká smíření, i když přijde pozdě. Nejspíš někde tam jsem si říkala: kde je asi hranice mezi Literaturou a kýčem? Tenhle příběh o lásce navzdory, o osudové chybě a strádající matce, velké nenávisti a šťastném konci by mohl mít ohmatané desky z nepřeberného počtu čtenářek, které si ho v knihovně se slovy "hezky jsem si poplakala" předávají z ruky do ruky. Ale přesto se mě dotkl. Nakonec nemusí přece v závěru někdo umřít, aby to bylo umění... Takže je to tím, JAK je to napsáno? Ostatně nejsem kritik, s tím ať si lámou hlavu jiní ;)

 

Ukázka:

O pár týdnů později Ralph s Tomem složili poslední zásoby a sedli si k přístřešku. Zrzek na lodi řešil nějaký problém s kotevním řetězem a Izabela byla s Lucy v kuchyni a dělala perníčky. Bylo to namáhavé dopoledne a ti dva si v prvním váhavém jarním slunci dávali napůl lahev piva.

Tom se na tuhle chvíli týdny připravoval a zvažoval, jak se k věci dostat, až loď připluje. Odkašlal si, než se zeptal: "Udělal jsi... někdy něco špatného, Ralphe?"

Starý muž se na Toma podíval. "Co má tohle sakra znamenat?"

I přes všechny své plány se Tom vyjadřoval neohrabaně. "Chci říct... no... jak dáš něco do pořádku, když jsi to podělal. Jak to spravíš." Očima se soustředil na černou labuť na pivní etiketě a usilovně se snažil, aby neztratil nervy. "Myslím něco vážného."

Ralph si lokl piva, podíval se na trávu a pomalu přikývl. "Co tím chceš říct? Samozřejmě mi do toho nic není, nestrkám do toho zobák."

Tom se uklidnil, cítil po těle úlevu, která bude následovat, až ze sebe shodí břemeno pravdy o Lucy. "Otcova smrt mě přiměla, abych přemýšlel o všem, co jsem v životě udělal špatného, a jak to napravit, než umřu." Otevřel ústa, aby pokračoval, ale umlčel ho obraz Izabely, jak omývá jejich nedonošeného syna, a zarazil se.

"Ani se nikdy nedozvím jejich jména..." Překvapilo ho, jak pohotově se objevily další myšlenky, další vina.

"Čí jména?"

Tom zaváhal. Balancoval na kraji propasti a rozhodoval se, jestli se má vrhnout dolů. Napil se piva. "Jména mužů, které jsem zabil." Ta slova padla, upřímně a těžce.

Ralph zvažoval, co odpovědět. "No, ale tak to ve válce chodí. Zabiješ, nebo zabijí tebe."

"Čím víc času uplyne, tím šílenější se zdá všechno, co jsem udělal." Tomovi přišlo, že je fyzicky jako v pasti chycený v každém minulém okamžiku, že ho drží v jakémsi svěráku, který do něj tlačí každý tělesný vjem a každou myšlenku plnou viny, které se během let nahromadily. Snažil se nadechnout. Ralph mlčky čekal.

Tom se otočil k Ralphovi a  najednou se roztřásl. "Ježíši Kriste, já jen chci udělat, co je správné, Ralphe! Řekni mi, co mám kurva dělat! Já... už tohle nevydržím! Už nemůžu dál." Hodil lahev na zem, ta se roztříštila o kámen a jeho slova se rozplynula ve vzlykotu.

Ralph mu dal ruku kolem ramen. "To bude dobrý, chlapče. Jen klid, hlavně klid. Já jsem tu o chvilku dýl než ty. Už jsem zažil všechno možný. Dobro a zlo můžou být jako dva hadi, zapletení do sebe tak, že je od sebe nerozeznáš, dokud je oba nezastřelíš, a pak už je pozdě."

Dlouze a beze slov se na Toma díval. "Ptal bych se, jak to může něčemu pomoct, jitřit staré rány. Nic z toho už nenapravíš." I tak se jeho slova, prostá odsouzení či odporu, zabodla Tomovi do břicha jako nůž. "Bože, nejrychlejší cestou, jak dostat chlapa do blázince, je nechat ho, aby znovu a znovu bojoval svou válku, dokud ji nevyhraje." Ralph se dloubal v mozolu na prstu. "Kdybych měl syna, byl bych pyšnej, kdyby byl jen způlky dobrej jako ty. Jsi dobrej chlap, Tome. A taky šťastnej, máš ženu a dceru. Soustřeď se na to, co je teď nejlepší pro tvou rodinu. Ten nahoře ti dal druhou šanci, takže nemám pocit, že si dělá velký starosti kvůli něčemu, co jsi udělal nebo neudělal. Soustřeď se na přítomnost. Dej do pořádku věci, který můžeš, a ty z minulosti nech být. Zbytek přenech andělům, ďáblovi, prostě tomu, kdo to má na starosti."

 

Za knihu děkuji e-shopu Knihy ABZ

Koupit ji můžete zde: https://knihy.abz.cz/prodej/svetlo-mezi-oceany

 

1 1 1 1 1 1 1 1 1 1
Komentáře  
+1 # Michaela Barthová 2016-09-20 20:16
Tahle kniha má v mé knihovně stálé místo. Je krásná, opravdová. I já jsem ve své recenzi psala, že rozumím oběma.....
Citovat
+1 # Anonymous 2014-09-11 08:09
Prečítala som ju a stala sa jednou z mojich obľúbených kníh. A doteraz neviem, čo by som robila ja na mieste Toma a Isabel.
Citovat
Přidat komentář