Sonda do zbytků mozku lidské trosky
OK, mám prodlevu, ale vysvětlením je ostrov Kos, více příště. Dneska budu navíc stručná, protože rozebírat tenhle titul není žádná radost. Macochu předchází pověst drsné knihy - mně asi utkvělo, že hrdinka má být hnusná na své děti. Říkala jsem si: oukej, jsem na to připravená, to dám...
Ze začátku jsem byla nadšená: pohltí vás proud až jakoby automatizovaného psaní, obraz se vrství na obraz a vy jste fascinováni, ale postupně se začnete ztrácet a přestáváte mít přehled o tom, co je realita a co představy - stejně jako hrdinka, která bloudí ve vlastním mozku. Vulgarismy mi přišly zbytečné - fakt musí mít mrtvý děda ču*áka a gauč musí být prom*daný? Měla jsem pocit, že Jardu má ráda a sex s ním ji baví... Nejhorší jsou děti, v závěru jsem měla pocit, že bych tu ženskou taky chytla za vlasy a táhla ji po podlaze až na ten její oblíbený balkón, a tam... Sobecká, pragmatická, bez schopnosti empatie a taky lásky - až na své psaní - a tomu se říká posedlost. Proč teda měla děti? "...aby si tento úkol odškrtla a mohla se věnovat už jen tvorbě" - rozuměj chrlení červené knihovny :/ Jo, napsaný je to skvěle - máte pocit, že se touhle troskou místy až stáváte a asi vás u knihy drží i zvědavost, jaké další hrůzy je ještě "hrdinka" schopna. Ale proč trávit čas s tak odpornou osobou? Aby čtenář zjistil, jak vypadá alkoholem zdevastovaný mozek kdysi talentovaného člověka? Aby si sám dal pozor na neškodné popíjení, protože každý alkoholik začíná nenápadně? Prý pojďme si posvítit na hranice a konvence v pojetí rodiny - jakože si zamudrovat, jestli je ok, aby děti měly od matčiny "výchovy" modřiny a balily do novin její použité tampony?
Hůlová k téhle knize odmítá dávat rozhovory - ještě před rokem byla sdílnější: http://www.novinky.cz/kultura/salon/314726-spisovatelka-petra-hulova-zaplatpanbuh-za-zenska-tabu.html
Dnes mluví takhle: http://www.literarky.cz/politika/rozhovory/17233-ijeme-vci-ktere-nejdou
Macocha je skvěle napsaná, a tak vám z ní bude blbě ještě dlouho po přečtení - teď jen jestli je to to pravé, po čem toužíte.
Ukázka:
Stromky je třeba ohýbat, dokud jsou mladé, a co se v mládí naučíš, ke stáru... a takhle se k nim blížím, a asi se podobám samici jestřába, protože se znatelně přikrčily a zadky jako by o tu zeď cvakaly zuby, a ano, je tam s námi v tu chvíli i strach, zlý pán, ale dobrý rádce, a ten říká "konečně byste si měly uvědomit... velké jste na to dost", a dveře do pracovny jsou otevřené dokořán a v průvanu tam poletují stránky mé rozepsané Lucie na oblacích touhy, a to mi dodá, protože ty dveře jsem musela otevřít kvůli nim. Kvůli datlímu oklovávání mých dveří mé pracovny jejich malými prsty, a hrát na tuhle opršelou strunu se mi protiví, ale v případě mužů je respekt ke klidu na jejich práci něčím naprosto samozřejmým.
Bum.
A něco bouchlo o něco jiného, a nevím, jestli ty dětské hlavy o zeď nebo o sebe navzájem, ale zeď v tom nějak být musela, protože po ní vidím stékat pár drobných rudých kapiček, neboli nelením a utíkám co nejrychleji do koupelny pro dezinfekční prostředek. A pak v té koupelně jsem a nohama brouzdám v roztahaných šuplatech. Poněkud tápu a není mi jasné proč. Proč je na zemi tolik krámů typu mýdel, náhradních zubních kartáčků, pleťových krémů a šamponů, zatímco v mé hlavě není nic? Žádný směr a ani náznakem nějaký z vnitřních hlasů. Je vyluxováno.
Podává se stížnost
Někdy mě tak našel manžel. Říkal tomu umrlčí oči, co jsem prý měla, a ty pohyby že byly náměsíčné, ačkoli výkonnost mi zůstávala, a tak jsem za jediné odpoledne stihla věci vyskládat, přeskládat a založit zpět a ještě v těch policích utřít prach a navařit k tomu kopce jídla. Jen smysl těch aktivit zůstával zamžený a byt byl labyrintem, zakletým zámkem, v němž ať už se vyrazí kamkoli, po chvíli se dojde do toho samého místa, kde je mi dáno stát a těma umrlčíma očima obhlížet spoušť.
Jestli tam děti byly nebo ne, bylo jedno. Tyhle nikdy neporadily. Jiné snad, ale tyhle mé ne, a je pravda, že matka má radit ratolestem a ne naopak, ale zodpovědět tak jednoduchou otázku, jako kde se nalézá kuchyň nebo toaleta, by zvládnout měly, a ručkou mi ukázat směr. Jenže jedno jako druhé je spíš děsilo, a pokud byly vyděšené i z takhle jednoduchých otázek, potom "strašpytlové" není nadávka, ale naopak výraz přiléhavý a navíc mírný.
Koupit ji můžete zde: http://knihy.abz.cz/prodej/macocha