Stane se i v lepších rodinách...
Tři ženy, tři generace, tři navzájem propletené osudy v jedné rodině. Někdo se zamiluje navzdory své rodině a uteče, někdo umře, někoho zavřou... Autorka píše s nadhledem a jemnou ironií tak, jak život jde; všechny tyhle věci se stávají a každý druhý takové případy ve své rodině najde. Každá hrdinka je jiná, mnohdy k sobě nedokážou najít cestu, ale děj plyne tak samozřejmě jako pečení chleba, a přitom naprosto neuvěřitelně - úplně vidíte, jak se babička zamlada zbláznila do souseda a utekla s ním bez koruny v kapse a bez požehnání rodičů do pohraničí a jak za tu mladickou vzpouru a rodičovskou pýchu pak všichni zaplatili tím, že už se nikdy neviděli...
Strejda Karel se v poválečné euforii upnul k idejím komunismu, a za pár let po trpkých zkušenostech se z něj stal zapřisáhlý antikomunista. Anežka o sobě odjakživa pochybuje a její řešení osudové situace skončí tragédií... OK, tady jsem její myšlenkové pochody úplně nepochopila, a taky závěr knihy mě mírně řečeno překvapil: kronika jedné rodiny, jak se mohla odehrát v podstatě komukoli, a na konci tohle?? Ale asi právě takhle to autorka zamýšlela: že nakonec vždycky zbývá naděje, že viny budou kajícníkům odpuštěny. Na přebalu knihy se mluví o Petře Hůlové - a já bych si tipla, že Mornštajnová sama není z takového srovnávání zrovna odvázaná... Její další knihu si ráda přečtu.
PS: A je fakt vtipná, uvidíte v ukázce :)
Ukázka:
To, že se mi narodil syn, mě překvapilo. "Nespletli jste se?" zeptala jsem se, ale doktor se jen otočil a uraženě odsekl: "Kluka snad ještě poznám, ne?"
S jistotou jsem čekala holčičku. Prvorozené děti v naší rodině byly dcery a všechny osvědčené metody a předpovědi jako prstýnek zavěšený na niti a hádání podle tvaru břicha potvrzovaly, že se mi narodí holčička. Pro děvčátko jsem měla vybrané jméno, připravenou výbavičku i peřinky. Na děvčátko jsem se těšila.
Porodní bolesti se dostavily o dva týdny dřív a dítě přišlo na svět ve stejné nemocnici jako já. Tentokrát maminka s tatínkem nemuseli stát pod okny porodnice, hodná sestřička jim vnuka donesla ukázat mezi dveře oddělení. Přešlapovali v mezipatře na podlaze pokryté světlezeleným linoleem mezi bílými stěnami vyzdobenými jedinou zarámovanou fotografií decentně kojící matky a nesměle nakukovali do peřinky.
"Už víš, jak se bude jmenovat?" zeptala se Alžběta , ale mně se nechtělo vůbec přemýšlet. Byla jsem celá rozbolavělá a přála jsem si jen spát.
"Co kdybys ho pojmenovala Antonín - po tvém dědovi?"
Chtěla jsem zavrtět hlavou, ale sestřička, která držela malého na rukou, na nás překvapeně vykulila oči: "Ale paní Pechová, vždyť malý už jméno má! Jmenuje se přece Radomír, po panu doktorovi."
Až v tu chvíli jsem si vzpomněla, že po příjezdu do nemocnice jsem musela vyplnit přijímací papíry. Během minuty jsem se změnila z plnoprávného člověka v pacientku. Seděla jsem v erární košili na židli, snažila se nevnímat bolesti a porodní sestra mě trápila tisícem otázek: Jméno matky za svobodna, jméno matky nyní, jméno otce, jméno pro holčičku, jméno pro chlapečka... Bála jsem se, že porodím v předpokoji a všechny myšlenky utíkaly před křečovitou bolestí v podbřišku a bedrech.
"Jméno pro chlapce? Tak, maminko, musíme to vyplnit, spolupracujte přece!"
"Já nevím."
Sestra si otráveně povzdechla a obrátila oči v sloup: "Něco tam napsat musím."
"Nevím."
"Tak co třeba Radomír, tady po panu doktorovi?"
Bylo mi to jedno.
"Tak tedy Radomír. Tady mi to podepište."
Podepsala jsem a po dalších sedmi hodinách přivedla na svět pohrobka.
Ignác jen zavrtěl hlavou a pohladil malého po sepnuté pěstičce. "Doufejme, že nebude ráčkovat."
Za knihu děkuji e-shopu 
Koupit ji můžete zde: https://knihy.abz.cz/prodej/slepa-mapa
