Stalo se všechno. Ale ne všechno se dozvíme...

Možná váš muž není váš muž. Možná je to někdo cizí, koho vůbec neznáte. Cecilia našla dopis, který jí změnil manželství a celé její rodině život. Protože kdo vydrží neotevřít Pandořinu skříňku? Jenže najdete tam něco daleko horšího než je vaše nejhorší noční můra...

Tři ženy, tři osudy. Cecilia nevydrží neotevřít osudný dopis, Tess je zrazena manželem a nejlepší kamarádkou a Rachel i po dvaceti letech chce usvědčit vraha své dcery. Osudy všech tří žen a jejich rodin se propojí nečekaným způsobem.

Liane Moriarty je hrozně šikovná autorka. Pravda, podobný dopis jako Cecilia asi může najít doma málokterá manželka, ale když tuhle linku přijmete, dál už všem postavám věříte, protože jim rozumíte. Chápete, proč dělají právě to, co dělají.

Navíc vás občas v napínavém příběhu potěší suchý humor: Bude už teď Cecilia zvracet pokaždé, když uvidí Rachel Crowleyovou? To by mohl být problém. (str. 204)

Trošku mi trvalo, než jsem si zapamatovala všechny postavy, děti, manžely, milence a snachy, ale pak jsem se nemohla odtrhnout. Co bych udělala já? Má člověk právo chránit svou rodinu za každou cenu? Anebo musí udělat tu správnou věc? A jaká budu tchýně?  Všímám si svých blízkých? Vědí, že je miluju?

A na závěr výborný epilog: jak to všechno bylo a jak to mohlo být. Liane Moriarty mě dostala. Těším se na její novinku What Alice Forgot, která vyjde česky letos.

PS: Jo, a všem hodně krásných čtenářských zážitků v roce 2015!

Ukázka:

Rachel zkoumala jeho obličej. Je dobrý táta. Lepší táta, než býval její vlastní otec. Taková dnes byla doba - zdálo se, že jsou všichni muži lepšími otci - jenže Rob měl vždycky měkké srdce.

Už jako miminko byl úžasně roztomilý. Zdvihla ho z postýlky, jakmile si zdříml, a on se jí přitulil k hrudi, dokonce ji poplácal po ramenou, jako kdyby jí chtěl za to, že ho bere do náruče, poděkovat. Byl věčně rozesmátý a naprosto k zulíbání. Bez jakékoli záště si vzpomněla, jak jí Ed říká: "Propánakrále, ženská, ty jsi tím děckem úplně posedlá!"

Bylo zvláštní vzpomínat na Roba, když byl miminko, jako kdyby vzala do ruky draze milovanou knihu, kterou nečetla celé roky. Tak málokdy se obtěžuje vzpomínáním na Roba. Místo toho se neustále snaží vyhrabat nějaké další vzpomínky na Janiino dětství, jako by jen proto, že Rob zůstal naživu, na jeho dětství nezáleželo.

"Byl jsi moc krásné miminko," řekla Robovi. "Lidi mě na ulici zastavovali, aby mi složili poklonu. Už jsem ti to někdy řekla? Určitě nejmíň stokrát."

Rob pomalu zavrtěl hlavou. "Tohle jsi mi, mami, nikdy neřekla."

"Vážně ne?" podivila se Rachel. "Ani když se narodil Jacob?"

"Ne." Ve tváři měl užaslý výraz.

"No, tak to jsem měla," vzdychla Rachel. "Nejspíš jsem měla udělat spoustu dalších věcí."

Rob se předklonil, lokty opřené na kolenou. "Říkáš, že jsem byl fešák?"

"Byl jsi překrásný, drahoušku," prohlásila Rachel. "A pořád ještě jsi, samozřejmě."

Rob se ušklíbl. "No jasně, mami." Ale nedokázal zakrýt potěšení, které se mu náhle rozlilo po tváři, a Rachel si zostra skousla spodní ret lítostí nad tím, v kolika různých ohledech se na něj vykašlala.